PŘEPYCHY – Aktuálně trénuje už dvacátým rokem malé fotbalisty v Přepychách, bývalý člen komise mládeže OFS a hlavně fotbalista, který si splnil jako kluk velký sen! Hrál za Slavii Praha! Tým, který získal 22 ligových titulů, kde hráli legendy jako Bican, Plánička, Kubík, Šmicer, Kuka nebo Souček. Exkluzívní rozhovor poskytl on-line deníku Sport Rychnovska Tomáš REJZEK (40). S trenérem přepyšské předpřípravky jsme rozebrali celou jeho bohatou kariéru. Od okresního fotbalu, přes jeho fotbalové začátky, až po zlatý věk v Přepychách. Zajímalo mě jeho angažmá a život v Praze a jaké to bylo, v 16 letech nastoupit za milovanou Slavii. Řeč se stočila také ke zranění, k současné české reprezentaci a také k mladým hvězdičkám, které viděl a vidí běhat na zdejších trávnících. Posaďte se, bude to delší povídání.
NÁBOR DĚTÍ do předpřípravky v SK Přepychy, trenér Tomáš Rejzek vlevo.
Foto - 15x Archív Tomáš Rejzek
Okresní fotbalový svaz má nové vedení, ty ses rozhodl v Komisi mládeže nepokračovat, proč? „Zdravím čtenáře Sportu Rychnovska. První otázkou sis odpověděl sám. OFS má nové vedení a moje vedení to není. Já mám kolegy a přátelé jinde. Dobře pracovat mohu jen s lidmi, kterým mohu věřit, ke kterým chovám úctu, jsou se mnou na vlně a se kterými jsem byl zkrátka v týmu. Nebyla cesta, jak bych mohl pokračovat v komisi mládeže potažmo výkonném výboru. Nové vedení mě letmo oslovilo až po volbách a to už jsem nepovažoval za ideální. Mohla vzniknout předvolební dohoda a třeba bych našel motivaci, ale je to složité. Chápu to. Osobně jsem se svým koncem úplně v míru. Udělali jsme kus práce bez nároku na mzdu po uplynulé čtyři roky. Valná hromada rozhodla, že to bylo málo nebo možná lépe řečeno vyměnila naší práci za sliby. Něco jako Ano, bude líp. Taková je „politická doba“. My jsme do té populistické války nešli. Takové bylo rozhodnutí. Nutné je dodat, že tak jako tak by moje působení pomalu končilo, musel bych si ulevovat, a jak se něco dělá napůl ... V čase jsme přišli o dva tažné koně Romana Havla a Honzu Duška a to prostě nenahradíš. Dále jsem nechtěl být sobecký k rodině a vlastně i sám k sobě. Fotbal mi dal hodně moc, vrátil jsem, věřím, vrchovatě. Už chci svoji svobodu. To prostředí je skutečně postavené jenom pro určitý typ lidí a já takový nejsem a nechci být. OFS se v některých stránkách vrací v čase. Nicméně mu držím palce, zcela upřímně. I proto jsem předal veškerou svoji práci od Facebooku, po projekty, veškeré kontakty i co jsem měl rozpracované. Rád se budu mýlit, ale prozatímní personální obsazení mě zatím nepřesvědčuje. A to je objektivní názor bez emocí.
FINÁLE ZHL - předpřípravky. Předávání cen s panem senátorem Grulichem, který se stal patronem mladých okresních fotbalistů, Tomáš v černé teplákovce
Podotknu ale, že my jsme také komise budovali v čase. Tak snad tohle není to „ono“. Osobě Milana Seidla (nový předseda OFS – pozn. redakce) věřím. To můžu veřejně říct. Jen kolem sebe, myslím si, má málo lidí, kteří mu pomůžou, tak jak to má v hlavě sestavené. Sám na to, ze zkušenosti myslím, nemůže stačit. Můj předseda je Luboš Michalec. Rovnej chlap, který, žel Bohu, dělal pro OFS práci, která asi nebyla tak vidět a někdy mluvil nepohodlně nebo byl málo s proudem. Ale kupříkladu vždycky přijel na Zimní halovou ligu, když nebyli pořadatelé. Když bylo potřeba, jel na turnaj WU, když nebyl trenér. Na nic si nehrál, nesliboval nesmysly a někdy říkal nepříjemné věci tak, jak jsou. Mám ho ve velké úctě. Takže úplně jasně jsem raději prohrál s ním, než bych pokračoval. Moje vidění už by stejně nebylo průchozí. Třeba bylo špatné, nevím. Ale snažil jsem se a odevzdal do toho působení víc, než jsem musel. Tak to vidím v zrcadle. Dodám ještě, že mi bylo celou dobu líto, že pro OFS nechce pracovat více funkcionářů a trenérů z vícero klubů, především krajských especially těch největších. Víc lidí rovná se méně práce. Širší zastoupení klubů by přineslo spoustu výhod. Ale i v tomhle je doba taková. Čas je drahý a všichni toho mají v klubech hodně. A to nemluvím o soukromém a pracovním životě. Rozumím tomu. Ale je to škoda.“
PŘEPYŠSKÁ fotbalová budoucnost, trenér Rejzek vpředu v modrém tričku
Co tě na té práci bavilo nejvíc? „Kolektiv nadšených lidí, se kterými jsme si sedli. Vzniklo mezi námi přátelské pouto a z kritických debat vzniklo za ty čtyři roky opravdu hodně užitečných a fungujících věcí. Těším se, co reálně vyjde z nového výkonného výboru (dále jen VV) za novinky, protože zatím to jsou naše věci přemalované na zeleno. Možná bys teď čekal, že odpovím práce s mládeží. Souvisí to. Bavilo mě připravovat půdu ostatním. Pomáhat trenérům výběrů, mluvit s trenéry z klubů, těšil jsem se na schůze VV, těšil jsem se na každý turnaj mládeže, kde budu zase hledat kluka, který bude jednou hrát za reprezentaci a vnímat, jak k němu přistupují rodiče, trenéři. I když jsem v celé práci očekával něco trochu jiného, tak ta zkušenost je pro mě obrovská a cením si toho, že jsem si tím mohl projít.“
ZKOSTNATĚLÉ prostředí
Zkusme to teď naopak. Co tě na té práci nebavilo? „Celé svazové pojetí. Upřímně jsem věřil, že vyřazením velkého počtu funkcionářů, kteří se ochotně a podlejzavě fotili s kriminálníky typu Berbr, nastane zvrat. Nenastal. Zůstalo to někde v půlce cesty. A teď už je to out. Postupně se to natahuje zpátky a nadechuje se to celé k dalšímu problému. Dřív nebo později přijde. Z čistě mého pohledu je OFS skoro až zbytečná organizace (vysvětlím), je málo efektivní pro něj pracovat. Mravenčí práce, kde se nejde zavděčit všem. Stejně jako zastupitelstvo o patnácti členech v malé obci. Nejcennější komodita dneška je čas. Omezovali jsme rodiny, cestovali na turnaje, schůze, řešili problémy fotbalových recidivistů a ještě jsi na tom piedestalu, kde tě pár lidí ze dna společnosti neustále někde pomlouvá a hledá cokoliv. A teď jen doufám, že to není zase zpátky. Málokdo řekne: „Děkuji.“ Děláš zadarmo, neustále čelíš kritice, pomluvám, ohýbání reality. Máš se pořád snažit někomu zalíbit? Dělat to populisticky? Ano jde to, ale vznikne nefunkční produkt.
NÁBOR DĚTÍ do předpřípravky v SK Přepychy
Vrátím se k myšlence. Jediná správná cesta, a není to jen z mé hlavy, je, aby se celé prostředí okresních svazů profesionalizovalo pod hlavičkou KFS. Ať celý kraj řídí 10 - 15 lidí za plnohodnotnou, důstojnou výplatu na full time. Pak to bude mít kvalitu. Všechno ostatní jsou jen řečičky, boje o „korejtka“, pozlátko. Ale tady narážím na problém největší. Totálně absurdní podfinancování celého sportu. Teď půjdou peníze na zbrojení, dobře, to se musí, ale zase se asi ořeže sport. A to není dobře! To je tak krátkozraké a za deset let se to krát X odrazí na nákladech za zdravotnictví. Což už se koneckonců i děje. Shrnuto, nebavilo mě, jak je celé to prostředí zkostnatělé a když něco chci a potřebuji, je kolem toho elaborát, studie, koberečky a promlouvání do duší. Musíš do toho soukolí zapadnout, nevyčnívat, nevymýšlet, být hodný a poslušný. Nedej Bože být kritický. Člověk tak přijde o drive a kvalitní kolegy. Šlapeš vodu. Každý OFS je jako stát ve státě. Nemá to audit, supervizi, říkal jsem si proč. Je to v takovém zvláštním systému. GTM na okres stojí 22500,-Kč. Tabulka. Na živnost. A je jedno, jak velký okres to je. GTM už by podle mého mělo mít každé město. Každý větší klub a starat se o spádové kluby. Vím, že je to složitý problém a nevidím nahoru, ale je nevyhnutelné začít přemýšlet jinak.
VYROSTE v Přepychách nový Souček nebo Schick?
Za další mě například hrozně odradil nezájem zastupitelstva mé rodné obce, kde jsem dělal minulé období zastupitele i já. Příspěvek obce 70 tisíc na rok fungování klubu je v dnešních relacích výsměch a obrovská facka od lidí, které znám celý život. Pokud tedy ve státním rozpočtu není šance získat pro sport násobně víc prostředků, potom ať obce a města dostanou povinný minimální paušál, kterým musí sport podpořit, když je to klub od klubu jiné a každá samospráva preferuje diametrálně jinou formu podpory. Na to pak stačí buď tři, čtyři schopní prosportovní zastupitelé nebo naopak tři čtyři nadutí, kteří se cítí důležitými a ročně to vyhodí rozdíl cca 200 tisíc Kč mezi malými kluby. Podobné obce jako například Albrechtice nebo Černíkovice mají v obecní finanční podpoře 3x resp. 5x více prostředků, více dostává i Zdelov, kde se nepracuje s mládeží. Sport potřebuje peníze, erudované a dobře placené trenéry. Ne GTM v současné podobě. To je absolutní přežitek a kočkopes, který zaspal dobu. Vždyť fotbal (nejen) teď supluje tělocvik ve školách. Tady je to ale opravdu větrný mlýn. Samozřejmě s tím jdou ruku v ruce peníze na mzdy rozhodčích. Další téma, které se hodně vynasnažil vynést na světlo Honza Dušek. A skončili jsme na koberečku u pana Fouska (směje se). Nene, my jsme fakt nezapadali do režie (směje se).“
20 LET trénování
Jak dlouho už v Přepychách trénuješ děti a kterou kategorii aktuálně? „To už je let (směje se). Začal jsem nějak po gymplu první roky na vysoké škole. To už bude někde k dvaceti letům, btw je mi čerstvě 40 (směje se). Musím ale říct, že tam bylo pár oken, kdy buď nebylo koho trénovat, nebo jsem měl novorozeňata a nechtěl jsem svůj volný čas věnovat cizím dětem (hodně velké uvozovky) na úkor vlastních. Vrátil jsem se k trénování až se synem. Teď trénuji kategorii předpřípravky, ale z Přepych jsme se odstěhovali a i tahle etapa mého fotbalového života pomalu ale jistě končí.“
Ano, mezi malými fotbalisty už vidíme také tvého syna, bude po tobě? „Doufám hlavně, že bude vždycky umět udělat si život tak, aby byl šťastný. Sport po něm budeme vyžadovat. Talent podědil spíš po mamince, výborně jezdí na kole a jde mu dálkový běh. Vzhledem k dědičné kloubní imobilitě a Tomíkově tělesné konstituci bych preferoval nekontaktní sport, ale uvidíme, kam ho to zavane. Podporu rodičů bude mít vždycky. Hlavně, ať dělá něco, co ho baví a je to veselej, štastnej kluk. Vidět ho dát svůj první gól byl úžasný zážitek. Byl jsem naměkko jak vajíčka (směje se).“
SYN TOMÁŠE si už též zamiloval fotbal a v zimě získal bronzovou medaili v ZHL v kategorii PP
DŘÍV? Celé odpoledne na hřišti
Pojďme zavzpomínat, kdo tě k fotbalu přivedl a kolik ti bylo let? „Myslím, že mi bylo sedm let a k fotbalu mě, spolu s mým nejlepším kamarádem Tomášem Hejzlarem, takovým regionálním exZlatanem Ibrahimovičem, přivedl pan Josef Vostřez nejstarší. Někdy mi to přijde trochu jako paradox, že za našich mladých let jsme začínali s fotbalem později. Dnes děti začínají dřív a je těžké predikovat jejich pozdější vývoj, mají víc možností. Tenhle obrovský kontrast výchovy sportovní mládeže před třiceti lety a teď je na hodně tlustou knížku. Jak jsme tenkrát mohli vydržet celé odpoledne na hřišti a nemít s sebou láhev s pitím a svačinu (směje se). Ve zkratce, žili jsme ve větším nekomfortu. To nás naučilo překonávat překážky. Přirozeně. Dnes, jak před děti postavíte překážku, mají tendenci to vzdávat, hledat cestu menšího odporu. Samozřejmě mírně přeháním, protože ne každý takový je. Ale pokud mluvíme o nějakém vzorku dětí, lze to tak klasifikovat. Ale určitě se to lepší! To jednoduše v tom čase vidím. Rodiče o 100 % víc zajímá tělesná kultura jejich dětí, než před deseti lety. Podporují je. To dřív nebylo, to podepíšu krví! Proto je fotbal nebo jakýkoliv sport tak strašně důležitý. Přivést dítě do problému, nekomfortu, navádět do chyb, naučit ho umět se poprat ve správném slova smyslu, pracovat v kolektivu a jasně, osoby trenérů fungují jako pozitivní vzory.“
PŘEDÁVÁNÍ CEN na turnaji OFS. Pán v bílé košili je pan Vostřez, bývalý trenér, který přivedl Tomáše Rejzka (v modrém tričku) k fotbalu. V čase se stal pro změnu Tomáš prvním trenérem jeho vnuka
BALÓN, brána a mažu!
Začalo se ti dařit a přestoupil jsi do Opočna, na který mládežnický úspěch vzpomínáš? „Do Opočna jsem nepřestoupil kvůli vynikajícím výkonům. Ale bylo nám s Tomášem Hejzlarem osm let a hráli jsme v Přepychách za mladší žáky. Nikdy nás tehdy nenapadlo stěžovat si, že ti kluci jsou větší. Balón, brána a mažu! Když je někdo větší a rychlejší, musím být chytřejší. Dnes se často setkáváme s tím, že hlavně rodiče špatně koušou, když je před jejich děti postavená překážka, kterou neumějí překonat. Tak se to musí naučit. Ono to v životě nebude jinak. Pláckový fotbal dnešním dětem chybí. Doporučuji do klubů. Fotbálek dvou tří kategorií dohromady. Děláme z dětí skleníkové kytičky, ale o tom už jsem mluvil a nerad bych, aby se to bralo jako dogma. Mizí to, naštěstí. Pomalu, ale mizí. Zpátky k věci. Do Opočna jsme přestoupili proto, abychom hráli s vrstevníky a s větší minutáží. Teď si protiřečím, ale my jsme v osmi letech hráli proti klukům, kterým bylo 13 – 15 (směje se). Byl to dobrý krok. Generace 1984 - 85 byla v Opočně tenkrát absolutně výjimečná a měli jsme skvělé trenéry Jelena a Sýkoru. Díky tomu jsem se postupně vyšplhal. Úspěchů tam tenkrát bylo tolik, že neumím vybrat. Pro mě to bylo nejkrásnější fotbalové období celkově. Ryzí dětská vášeň k činnosti. Každý zápas, turnaj jsme chtěli vyhrát. Když se nestalo, šli jsme o to víc trénovat. Prohry jsem snášel špatně. To mi zůstalo dodnes.“
TJ SPARTAK Opočno a Tomášův průrazový turnaj, kde se stal nejlepším hráčem i střelcem
PŘEPYCHY v kraji!
U vás doma mezitím vládla zlatá éra přepyšského fotbalu, vrátil ses do Přepych? „Novinářské práci rozumím jen okrajově, ale tady tě musím velice pochválit. Chronologicky perfektně položená otázka. Zatímco v Opočně jsme hráli v mládeži nadstandardně, muži Opočna hráli okres a vzdušnou čarou 100 metrů od mého pokoje muži Přepych postupovali B třídou, A třídou a šli pořád nahoru! Miloval jsem to. Táhlo mě to domů. Na zápasy Přepych tenkrát chodilo 300 diváků v průměru. Když bylo derby bylo to i víc. Když nám bylo s Tomem Hejzlarem 16 let, přišla nabídka vrátit se do Přepych. Do euforicky fungujícího klubu jako mladí talenti přepyšské krve, to nešlo odmítnout. I když se na nás v Opočně hodně zlobili. K tomu jen dodám, že i když jsem byl vždycky srdcem Přepyšák, jsem zcela jistě odchovanec Opočna, Zdeňka Jelena a Pavla Sýkory.“
VÍTĚZ krajské I. A třídy z roku 2001 – tým SK Přepychy! Dole třetí zprava Tomáš Rejzek
Tobě se jako dorostenci mezi dospělými velmi dařilo a v zimě roku 2001 jsi měl na stole ligové nabídky. Které? „Ano dařilo, ale byla to hodně zásluha toho legendárního týmu Přepych. Vzali mě mezi sebe a starali se o mě jak na hřišti tak mimo něj. Cítil jsem se skvěle, že mám takové zázemí a že mě ti chlapi, co mi mohli věkem dělat otce upřímně a nenuceně brali jako článek týmu. Na zimní přípravu si mě v té době vytáhl Hradec Králové do A dorostu. Já měl z Hradce nabídky už dříve, ale pocházím z rodiny s omezeným zázemím a v podstatě všechno táhla moje mamka. Pamatuji si, že mi jako klukovi s velkými sny o Manchesteru United musela vysvětlit, že na to prostě nemáme peníze. Ale řekla mi to takovým způsobem, že mě to spíš nabudilo a nijak nepoznamenalo. Věděl jsem, že to jednou přijde a pochopil jsem to. Během oné přípravy v Hradci se mi ozvala Slavia a Mladá Boleslav, kde tenkrát trénoval Dobrušťák Milan Petřík. Slavia nabídla, že za mě klub bude platit ubytování, cestovné. A byla to Slavia a já kluk z Přepych… Slavia prostě. (směje se).“
DAVID BECKHAM v Přepychách, Tomáš v 16 letech a jeho vlasy, připomínajíce slavného anglického fotbalistu
SLAVIA Praha!
Vyhrál nejlepší klub v Čechách nebo ať neurazíme, jeden z nejlepších, Slavia Praha, ptát se proč, je asi divné, že? „Nebylo co řešit. Nechtěl bych si pak vyčítat, že jsem takovou nabídku nepřijal. Už by nemusela nikdy přijít. A ano! Jedná se o nejlepší klub v Česku, klidně uražme. Oni mi Sparťani taky nikdy nic neodpustí (směje se)!“
Jak se ti dařilo a jak dlouho jsi měl možnost v Praze hrát? „Upřímně, přišel jsem o sebevědomí. Hlavou jsem to nedal. Odloučení, zvykání si na velkoměsto. Nebyl jsem to já. V době, kdy jsem měl makat ještě víc, prodat se, tak mi to nešlo. Nároky byly samozřejmě obrovské, jak fyzické, tak psychické. Ten tlak byl enormní. Tehdy se praktikoval atletický fotbal, co nejméně doteků s míčem, klička byla pomalu sprosté slovo. Vůbec mi to nesedlo. Pak přišlo těžké zranění kolene a konec skoro dvouleté kapitoly, která mi do budoucna hodně dala. Vůbec ničeho nelituji. Měl jsem světlé okamžiky, ale vždycky mě něco posadilo na zadek (směje se). Sebevědomí je podle mě tak 50% výkonu. A já ho neměl.“
TÝM DOROSTU SK Slavia Praha - rok 2003, Tomáš Rejzek uprostřed druhý zprava
Slavia je známá skvělými hráči, které hvězdy, ať už budoucí nebo z minulosti jsi tam poznal? „Když děláme rozhovor teď, už jsou všichni hvězdy minulosti (směje se). Potkali jsme se například s Petrem Mikolandou, Michalem Švecem, Ivem Táborským, Matúšem Kozáčikem. Žádnou megastar moje generace neměla, ale spousta kluků měla zajímavé kariéry. Ale mám velkou radost, že se s bývalými spoluhráči dál vídáme. Dokonce za mnou každý rok jezdí na turnaje na Rychnovsku. Několikrát jsme byli na Vršovan Cupu, ale ty dva dny už nedáváme (směje se). Letos se chystáme na Dobrušský pohár. Moc se těším.“
3. liga v NÁCHODĚ
Obdržel jsi ještě nabídku tehdy třetiligového FK Náchod Deštné, jak jsi byl spokojen zde? „Chvílemi víc, chvílemi méně. Náchod měl tým ze špičky ČFL vedený Karlem Havlíčkem, kterého mám dodnes za fotbalového poloboha. Skutečně inspirativní člověk. Dělit se s ním o inhalátor pro mě byla velká čest. Ani tam jsem si pevný místo nevybojoval. Ale upřímně, šlo tomu dát víc. Ve mě se v té době začalo prát, že jsem díky fotbalu přišel o taková ta hovězí léta, kdy všichni někde blbli a já byl na soustředění, zápase, tréninku. Už jsem věděl, že kariéru neudělám. Přišel zápas v Českých Budějovicích, kdy mě trenér postavil na sedm minut za remízového stavu s motivačním proslovem běž to rozhodnout, dáš gól, dáš? Tak co, řekni? Trenére, jsem druhý den na jihu Čech, dáte mi sedm minut a chcete gól? Vždyť se ani nemusím potkat s míčem, pomyslel jsem si… Po zápase jsem dostal pokyn jet druhý den s béčkem kamsi do Nové Paky myslím. A večer jsem měl jít na oslavu kamarádových dvacetin. Takže další konec kapitoly. Podařilo se mi navíc dostat se na FTVS v Praze a to už se s třetiligovým fotbalem neslučovalo. Ani jsem nechtěl, aby slučovalo.“
ZÁPAS KP ve zlatých časech SK Přepychy proti Broumovu. Tomáše brání bývalí spoluhráči a legendy Náchoda Jirka Kuneš a Jarda „Dědek“ Vejprava. Oba snadno rozpoznatelní kvůli účesu
KONEC může znamenat nový začátek
Jak je pro sportovce v mladém věku těžké se vracet po různých zraněních? Prodělal jsi jich několik. „Existují klišé, která říkají, že všechno zlé je pro něco dobré, že každý konec je nový začátek a že to klišé jsou ještě nutně neznamená, že to není pravda. Mám třikrát operovaná kolena, v Náchodě jsem laboroval s velkou bolestivostí kotníku. Vracet se není jednoduché a na psychice to chca nechca stopy zanechává. Někdo to tak nemá a je to obdivuhodné. Ale já si postupně musel dávat čím dál větší pozor. Nikdy jsem neuvažoval, že bych skončil v útlém věku. Vždycky jsem chtěl zpátky na hřiště a mít zase radost ze hry a zažívat ty emoce. S rodinou a hypotékou už jsem ale vzhledem ke svým dřívějším zraněním raději hrát přestal. To už bylo o změně priorit.“
V kolika letech ses vrátil do Přepych? „Právě tady. Bylo mi asi 21 let, tak nějak. Přepychy hrály pěkný fotbal v krajském přeboru, byl jsem zpátky doma a rok mi trvalo se zbavit nabytých návyků typu odehraj míč co nejrychleji. Každého jsem na tréninku dojížděl. Ze zvyku. Tenkrát mě neměli moc rádi (směje se). Já myslel, že je to správně. V uších mi pořád znělo: „Naplno Rejzek, jízda, dojeď ho nebo on dojede tebe, válka!“ Naštěstí ke mě promluvil tehdejší asistent Venda Zima a řekl mi: ,,Proč jsi furt tak pojančenej? Hraj, jak umíš jen ty, ne jak někdo, koho z tebe chtěli udělat.“ Že mi tohle někdo neřekl dřív. A pomohlo mi to i do života. Já jednoduše musím být svůj. Nikdo mě nepředělá. Být sobecký je někdy to nejlepší, co pro svoje okolí můžeš udělat. Ve vrcholovém sportu jsem o tohle přišel. Najednou se mi rozsvítilo a měl jsem skvělé fotbalové období, kdy mi to fakt šlo a bavilo mě to. I přes několik nabídek s vyšších soutěží nebo z ambicióznějších klubů jsem už nikam nechtěl. Vlastně jen jednou do rozjetých Doudleb za Mírou Hofmanem, Honzou Kračmerem, Davidem Bursou a tak dál, ale v Přepychách řekli ne a ctil jsem to, i když finanční nabídka byla na tu dobu velice nadstandardní. Věděl jsem, že potřebuji Přepychám vrátit to, co mi daly. Tu svoji šanci, kterou nedostane každý. Nahoru mě vynesl tým Míry Pavla, každý spoluhráč z Přepych. Například Míla Rejchrt pro mě jel do Prahy po první operaci. Mě bylo 16 – 18 let a ti kluci byli o generaci. Bylo to jako mít deset tátů. Bylo načase to vrátit, a proto jsem i zároveň začal trénovat děti, abych pomohl.“
ZLATÉ ČASY, SK Přepychy kolem roku 2007, nahoře druhý zleva Tomáš Rejzek
Fotbal je krásná hra, navíc, odehrává-li se na krásných stadionech, co říkáš na nové stánky Slavie Praha a FC Hradce Králové? „Jsou samozřejmě krásný. Hradecký region si to zaslouží a ten boom je něco úžasného. Ale, že to trvalo jak třicetiletá válka je na druhou stranu taky trochu fiasko ne? Na druhou stranu, kdyby se to postavilo včas, už má Hradec 15 let starý stadion (směje se), takže… Těším se, co postaví Sparta na větrné hůrce. Tohle samozřejmě fotbalu nesmírně pomáhá. Stavět bude Baník. Senzace. To je opravdu na co se těšit. Naše liga jde nahoru. Ale pořád dokola, souvisejí s tím vnější peníze a nákup hráčů z ciziny. Ti dělají naší ligu fakt dobrou ligou. To, ať si říká, kdo chce, co chce. Naše liga je skvělá, atmosféra, rivality a už i úspěchy v Evropě. Pecka!“
ČESKÁ reprezentace
K reprezentaci. Máme jedinou hvězdu, Patrika Schicka, ale doba, kdy z Masopusta a spol měla respekt i Brazílie nebo, kdy Nedvěd s Poborským a Kollerem válcovali Evropu je definitivně pryč… Co říkáš na současný český fotbal? „No to ironicky děkuji za otázku.(směje se). Vlastně jsem o tom mluvil. Můj pohled je, že Schick nebo například Souček, ale i Ledecká, Sáblíková, Krpálek jsou špičky ledovce a úctyhodní sportovci, které ale negeneruje systém. Jsou to sportovci s nečesky vychýleným myšlením, podporou rodiny finanční a časovou. Fakt je, že v komunistických časech nebylo na výběr. Nebyly televize, a když už, tak nebyly pořady. Nedvědova generace je poslední z těchto časů, kdy existovaly sportovní třídy, děti lezly po stromech, bruslily na rybnících, shlukovaly se a pořád byly akční. Jako malí jsme hráli fotbal, kde to šlo a kdykoliv to šlo. Když jsme šli na fotbalové hřiště, vyhodili nás, abychom to nerozdupali. Tyčky byly mikiny, popelnice, stromy. V dešti, na sněhu. Celá moje generace. Dnes jsou upravené plochy, branky se sítěmi a na hřišti nikdo není mimo určený čas. Mladí fotbalisté mají cca 50 tréninkových jednotek ročně po hodině a kousek plus od oka 25 turnajů nebo zápasů. To je řekněme 150 hodin fotbalu. Tenhle čas jsem jako dítě trávil s partou na hřišti mimo organizovanou činnost za cca dva měsíce podle počasí. Ruku v ruce to jde s životní úrovní a tempem života.
NA SLAVII se synem v Praze
Strašně lidí už má nějakou „atrakci“ u domu, kluci si kopou na zahradě s taťkama. I starost o děti je větší. Co bylo dřív úplně normální, je dnes na nahlášení na sociálku. Nechci znít uvědoměle! Ale já si v devíti letech trhal třešně nahoře v koruně, kdyby to dělal můj syn, já bych to asi nekousnul. Myslím, že je to celospolečenský „problém“. Stal se z nás do velké míry pohodlný národ, který má rád svůj komfort a státní nastavení, o tom už jsem mluvil. Jestli chceme další Nedvědy, děti musí sportovat ve školách denně pod vedením kvalitního učitele tělesné výchovy, sportovní třídy od druhého stupně ZŠ a snaha o metodickou výchovu nadstandardních hráčů ve smyslu co ti jde skvěle, dopracujeme tak, že ti to půjde brilantně. Co ti nejde, zahladíme v čase. Mám dojem, že pěstujeme v přemrštěné míře fotbalisty moc unifikované. Příkladem já nikdy neuměl levou nohou. Naučil jsem se ale výborně šajtlí. Kolik dal Messi gólů pravačkou? Tomáš Souček je výjimečný hráč a uznávám ho. Veliký klobouček, jakou má vůli. Česku chybí hráči, kteří mají myšlení, jako byl Poborský. Český fotbal je podle mě od útlého věku moc svázaný taktickými prvky a snahou o dosažení výsledku v zápasu nebo turnaji. Málo se pěstuje sebevědomí, zdravá drzost. Chceme mít děti vycepované podle šablon a to potírá individualitu, vymetáme jim cestičky. Po dlouhé zkušenosti se děti, myslím si, musí vychovávat tak, aby v zápasu ukázaly každý maximum toho, co umí, co se naučily v tréninku a v čem jsou výjimečné, ať už je to cokoliv a to považuji za zásadní. Každé dítě je výjimečné a tyhle vlastnosti, schopnosti se musí rozvíjet a neučit matiku někoho, kdo miluje zeměpis. Tak se pěstuje průměr.
EXHIBIČNÍ ZÁPASY. Za výběr okresních legend nastoupil také Tomáš Rejzek vpravo dole. Na fotografii je dále zleva dole: Kamil Kaplan, Miroslav Hofmann, Tomáš Kotyza, Jan Kráčmer, Zdeněk Schod a Milan Baudyš. Nahoře: Marek Winkler, Josef Dostál, Josef Cejpek, Radek Schod, Jiří Kotyza, Martin Horák, Marcel Hájek a Luboš Michalec. FOTO - Pavel Kumpošt
Máme dobrou reprezentaci, ale podívejme se na Chorvatsko. Mají čtyři miliony lidí a dojdou do finále MS. A to ještě hrají skvěle basketbal, tenis, sice nemají hokej, ale zase třeba vodní pólo. V tomhle jsme před lety zakrněli. Je to problém státu. Ví někdo, kdo je ministrem sportu? Talentů máme mnoho, chybí tomu podpora, zlepšit systém. Jde to udělat. V repre jsou skvělí hráči, hrozně jim fandím. Černý, Schick, Provod, Suk, ta osa je daná, ale pokud z ní někdo vypadne, nelze ho nahradit. Belgie, abych použil srovnatelný stát, může udělat A, B, C týmy a rozdíl bude minimální. Reprezentaci hrozně fandím. Nastavené to teď má dobře a na 85 % myslím, že na MS budeme. Díky rozšíření, a pokud budou zmínění hráči zdraví. Jiné nemáme. I když poslední EURO nedopadlo úplně skvěle, tak jsme měli nejmladší tým ze všech. Jestli se tahle koncepce vyplatí a trenérům vyjde „plán“, bude to skvělý počin.“
TALENTI na Rychnovsku
Zpět na Rychnovsko, čtyři roky jsi byl v Komisi mládeže, běhá tu někde a střílí branky nový Baroš nebo Rosický? „Tady děkuji za otázku neironicky. Ano běhají tu. Nebudu jmenovat ty, co už se posunuli směr FC HK nebo kousek vedle, ale hltám fotbal Ondry Kolaříka z Borohrádku, Dana Kubce, Niky Zehetgruberové, Andrey Gajdové, Tomáše Novotného, Šimona a Matouše Frymlových ze Solnice, Tomáše Soběslava z Rokytnice, Jakuba Kopty a Nely Kovaříčkové Přepych, Filipa Škraňka, Viktora a Lukaše Bláhy z Opočna resp. Dobrušky, Tondy Řeháka s Kostelce. Adama Vaňka z Vamberka jsem na posledním turnaji ve funkci viděl asi poprvé a hrál skvěle vedle další hvězdy Adama Tobišky. V Albechticích se mi líbí Kuba Jaroš, v Meziříčí pak Vašek Herzán. A to jen z kategorií MP a SP a zítra mě bude mrzet, na koho jsem zapomněl. Vidím v těchto dětech něco navíc. Faktor X, talent, nadšení, podporu rodiny. Vsadím svůj dres Slavie, stejně už mi není (směje se) a permanentku na SK Přepychy, že o zmíněných v budoucnu uslyšíme. Je to skvělá práce všech okresních trenérů mládeže, kteří z mého pozorování jsou, až na pár výjimek, absolutně skvělí. Vzestup mládeže na našem okresu je hlavně jejich práce.“
SLAVIA Praha U36 v Přepychách. Psal se rok 2020 a jeden z turnajů s Tomášovými bývalými spoluhráči z SKS
TRÉNOVAT, trénovat a zase trénovat
Chtěl bys říct něco závěrem? „Závěrem bych chtěl od srdce poděkovat všem, se kterými jsem čtyři roky pracoval, ať už na OFS, KFS nebo v klubech. Věřím, že se v tom díky najde každý, na koho cílím. Přeji Milanovi Seidlovi hodně energie a celému OFS zdar především v příslibu, že naši práci pozvednou. Tím by naše práce nebyla k ničemu a byl bych potěšený. Každému mladému fotbalistovi se sny jako jsem měl já, bych rád poradil, že cesta je vlastně jednoduchá. Trénovat, trénovat a zase trénovat. Nakonec se prosadí jen ti, kteří nikdy nepřestanou. Šance přijde, pokud to opravdu chci. Pak už zbývá jen ji využít a použít stejný návod, trénovat, trénovat a mimo tréninky zase trénovat. Správná cesta je fotbalem žít, nenechat se odradit, zůstat sám sebou a výsledky vždycky přijdou. Naposledy, ale v neposlední řadě, dík každému, kdo věnuje svůj volný čas fotbalu potažmo sportu jako funkcionář, trenér, rozhodčí nebo správce hřiště, kdyby nikdo nic nedělal, tak by nic nebylo. Děkuji za prostor a i Sportu Rychnovska přeji hodně zdaru!
Není za co, děkuji za rozhovor a přeji, ať se ti daří! „Děkuji.“
FOTBALOVÉ ČLÁNKY na Sport Rychnovska:
